CervenaModraZelenaOranzovaFialova
Zmenseni velikosti textuNavrat do puvodni velikostiZvetseni velikosti textu
Bohuzel. Flash player neni nainstalovan nebo je zastaraly.Zde najdete aktualni verzi potrebnou pro zobrazen� teto casti.

Změny na webu

Jste zde: Úvod arrow Kultura a spolky arrow Pohádky Marie Čápové arrow Co si vyprávějí staré lípy
Co si vyprávějí staré lípy Tisk E-mail

Co si vyprávějí staré lípy

Kousek od návsi, dole pod rybníčkem, stával starý mlýn. Mlynář i mlynářka byli lidé šikovní, práce jim šla od ruky, lidé se za nimi sjížděli ze širokého okolí s pytli plnými zrní a za chvíli se vraceli s bílou moukou. Ze mlýna se celý den ozýval veselý hovor a smích.

Po čase mlynářka začala chystat kolébku. Mlynář se těšil na synka, již viděl jak chlapec po dvoře pobíhá, mlynářskou čapku na hlavě a zaučuje se mlynářskému řemeslu. Mlynář se těšil, těšil, ale v kolébce nakonec místo chlapce zaplakala panenka. „Nu což, příště to bude chlapec, alespoň bude mít chůvu“, pomyslel si mlynář a jak bylo tehdy zvykem, vzal do ruky rýč a v den, kdy se jeho dcera narodila, zasadil na hrázi rybníka lípu. Ani ne do roka, v kolébce zaplakalo další děvčátko. Mlynář jen kroutil hlavou. Měl to být chlapec, ale přesto na hrázi rybníka zasadil druhou lípu. Již ale vyhlížel místo pro třetí strom – pro svého syna. Ale i když tak věřil a tolik si to přál, ani potřetí se vytouženého synka nedočkal. Celý zachmuřený sázel třetí lípu. Jako by ho radost ze života opustila, ani do práce chuti neměl a pro mlynářku dobrého slova nenašel. Ale jeho tři dcery rostly jako z vody. Vesele pobíhaly pod dvoře a mnohou práci také zastaly. Nic to platné nebylo. Mlynář na ně jen úkosem hleděl. Když počtvrté nad mlýnem zakrákala vrána, ani se do kolébky podívat nešel. Mlynářka se sama potají na hrát vydala, aby i její nejmladší měla svůj strom.

Čas ubíhal. Adélka, Maruška, Barborka i Dorotka rostly do krásy. V celé Stránce by se hezčí, pracovitější a milejší dívenky nenašly. Mládenců, kteří by si je rádi k oltáři odvedli bylo více než dost. Ale mlynář měl své plány. „Vezmeš si mladého ze statku, má hodně polí, dobytka a velký dům!“ přikázal nejstarší Adélce. Byl večer, Adélka celá uplakaná vyběhla na hráz ke své lípě. „Ach já nešťastná, svého milého si vzít nesmím a zlého sedláka mi nutí. Co já si počnu.“

Vtom zašuměla koruna lípy, objevila se modrá záře a na zem sestoupila lipová víla, kmotra Adélčina. „Nic se neboj, moje chráněnko, jen mi podej ruku a vše se v dobré obrátí.“ Víla lehce pokynula rukou, větve stromu se naklonily, uchopily Adélku a vložily ji do náruče vánku. Vánek odnesl Adélku do chaloupky kde žil její milý. Druhý den mlynář marně hledal svoji dceru. Zjistil, že není doma, je u svého milého. Ze mlýna se ozývalo přímo hromobití, jak se zlobil a hned rozhodl, že mladého, ale hloupého sedláka si vezme mladší Maruška. Ale i ta našla pomoc u své lípy a své kmotřičky, lipové víly. Rozzlobený mlynář přikázal Barborce vzít si sedláka. Marně. Lipová víla i Barborce pomohla. O tři dcery již mlynář přišel, svědomí se v něm začalo ozývat. Má snad zůstat na stará kolena ve mlýně sám? Takové chmurné myšlenky se mu hlavou honily, když se díval na svou nejmladší Dorotku. Ta opravdu vyrostla do takové krásy, že se za ní každý se zalíbením ohlédl. Ale Dorotka měla oči jen pro mladého Kryštofa, pomocníka ve mlýně. Kdykoliv se jejich oči setkaly, zrůžověla jako poupátko. I starý mlynář si toho musel nakonec všimnout. Nejdříve se bál, že i o svou čtvrtou dceru přijde. Brzy však poznal, že ještě víc mu záleží na tom, aby jeho dcera žila šťastně a spokojeně s tím, koho má nejvíc ráda. A tak, když Dorotka a Kryštof prosili i požehnání, mlynář jim je dal.

V té chvíli se ve mlýně vše změnilo. Slunce jako by více svítilo, ptáci krásněji zpívali, mlýnské kolo veseleji klapalo. Z mlýnice se opět ozýval smích a písničky. A což teprve, když první vnouček usedl starému mlynáři na kolena. Brzy za svým otcem našly cestu i ostatní dcery a spolu se svými rodinami přinášely štěstí do starého mlýna.

 

A lípy? Dodnes stojí na hrázi stráneckého rybníka. Jejich větve sahají až k mrakům a jako by si s větrem povídaly. Dodnes se v kmenech těch prastarých stromů ukrývají lipové víly. V zimě dávají pozor na děti, které bruslí na zamrzlé hladině rybníka. V létě si za teplých večerů povídají, jaké to bylo, když musely zachránit štěstí čtyř mlynářových dcer.

Když budeš doopravdy chtít, pozorně se zaposlouchej a sám uslyšíš, jak si větve starých lip s větrem šeptají. A ty už teď víš o čem.
 

 
< Předch.   Další >
Advertisement