CervenaModraZelenaOranzovaFialova
Zmenseni velikosti textuNavrat do puvodni velikostiZvetseni velikosti textu
Bohuzel. Flash player neni nainstalovan nebo je zastaraly.Zde najdete aktualni verzi potrebnou pro zobrazen� teto casti.

Změny na webu

Jste zde: Úvod arrow Kultura a spolky arrow Pohádky Marie Čápové arrow O líných loupežnících
O líných loupežnících Tisk E-mail

O líných loupežnících

Bylo to v dobách, kdy pocestné na každém kroku ohrožovali zlí loupežníci. Se strachem se lidé vydávali na cesty, po setmění již z domovů raději nevycházeli, aby se jim něco zlého nepřihodilo. I Stránka měla své loupežníky. Ale byli to trochu zvláštní chlapíci. Loupili vlastně jen tak naoko. Byli totiž velice líní. A protože byli tak líní, hledali cestu, kudy nikdo nejezdí. Nejvíc se jim zalíbila cesta, která vedla údolím ze Stránky do Tajné. Moc se jim tam líbilo. V údolí svítilo krásně sluníčko a když začal padat déšť, měli se kam ukrýt. Skály v okolí poskytovaly mnoho útulných jeskyněk, kam se mohli kolem ohníčku usadit. Tak jim v klidu a pohodě ubíhaly dny. Žádní pocestní je nevyrušovali, jen za měsíčních nocí nevrle pozorovali víly tančící za zpěvu v údolí. Víly přepadávat nemohou, ty mají rychlé nohy a kdo by se tedy namáhal.

Jednou také tak polehávali v háji, když tu se na cestě pod nimi ozval klapot koňských kopyt. „Koho nám to sem čerti nesou?“ zlobili se loupežníci. „Abychom se nakonec pustili do práce“ povzdychli si.
Po cestě se blížila kobylka, na kozlíku seděl starý sedláček, který se vydal do lesa na dříví. „Stůj sedláku, dej sem peníze, je-li ti život milý,“ zahartusili na něho loupežníci. Sedláček byl starý, jeho záda již pěknou řádku křížků na sobě nesla, ruce měl od práce ztuhlé, tvář svraštělou. Ale v jeho modrých očích jiskřička šibalství stále hrála. „Joj, páni loupežníci, jen se podívejte, u sebe žádné peníze nemám. Ukryl jsem váček se zlaťáky tady v lese pod hromadou dříví. Pojďte se mnou a spolu je vyzvedneme.“ Vydali se do lesa, tam jim sedláček vysvětlil, že musejí všechna polena přeložit, nejlépe na vůz. Loupežníci naložili vrchovatě, ale pod hromadou nenašli nic. „Já hlava stará, zapomětlivá, kam já jenom ty zlaťáky dal,“ bědoval stařík. „Pojedu domů a budu vzpomínat, kde vlastně je ta moje skrýš.“

Za pár dnů se opět ozval rachot kol. Na voze se blýskala kosa, poskakovaly tam hrábě. „Už jsem si vzpomněl, páni loupežníci,“ zdálky volal sedláček. „Ukryl jsem je támhle na louce.“ Dorazili k louce, na které se zelenala tráva vysoká až do pasu. Hledejte v takovém houští malý váček se zlaťáky! Sedláček dal jednomu loupežníkovi kosu, další dostal hrábě a čile do práce. Do večera byla louka pokosená a sklizená, ze žebřiňáku se linula vůně čerstvě posekané trávy. Zlaťáky ale nikde!

„Nezlobte se, páni loupežníci, nikdy bych nevěřil, že můžu zapomenou, kam svůj jediný majetek ukryji! Pojedu domů a se ženou se poradím, kde mám příště hledat,“ omlouval se unaveným loupežníkům. Bičem vesele zapráskal a vůz se s hrkotem rozjel cestou do Stránky.

Dalších pár týdnů uběhlo, dny se začaly krátit, přicházel podzim. Sychravé večery už nebyly tak příjemné a po ránu si loupežníci museli dýchat na zkřehlé ruce, aby si je zahřáli. Na cestě se opět objevil sedláček. Na voze připravené motyky a pytle. Jel si pro brambory. „Teď už to vím docela jistě, páni loupežníci,“ volal sedláček. „Zakopal jsem je na poli tady pod lesem. Stačí jenom překopat tyhle řádky. Když mi pomůžete, do večera zlaťáky jistě najdeme.“ Každý z loupežníků dostal do ruky motyku a chtě nechtě, museli se dát do práce. Stařík za nimi do košíku sbíral žluté brambory, sypal je do pytlů a když sluníčko svými paprsky naposledy pohladilo údolí, byly všechny brambory v pytlích na voze. Loupežníkům místo zlaťáků v dlaních jenom mozoly zůstaly. Zželelo se staříkovi pomocníků a povídá: „Zlato jsme nenašli, ale odměnu si zasloužíte. Pojeďte se mnou.“ Společně se vypravili do Stránky. Již od vrat volal sedláček na selku: „Ženo, vezu ti své pomocníky, pořádně nám vyhládlo.“ Než uklidili brambory do sklepa, selka uvařila velký hrnec brambor, vysypala je na mísu a omastila škvarečky. Před každého postavila hrnek mléka. Ach, to byla vůně!

Loupežníci se najedli, až se jim břicha nadouvala. Po večeři se posadili na lavici před chalupou a poslouchali staříkovo vyprávění.

Vyprávění o životě plném práce i starostí, o životě skromném a přitom tak bohatém. Zastyděli se loupežníci, že tak nerozumně nakládali se svým časem, který jim byl dán pro život na této zemi. Vrátili se do svých domovů, začali hospodařit a sami brzy poznali, že odpočinek po práci je mnohem sladčí než celodenní lenošení.
 

 
< Předch.   Další >
Advertisement